Strejda Růža v Sopotnici

text:Růža

       No jako obvykle jsem si ani nezjistil, kde vlastně Sopotnice je. Prostě dojdu na nádr, řeknu listek do Sopotnice a ženská mi řekne, že je to někde v Čechách. Samozřejmě jsem se ani nepodíval, jestli má vlak, kterým jsem jel, přepravu zavazadel. Samozřejmě že neměl! A tak jsem si stoupnul do uličky i s kajakem. Za nějakou chvíli příjde průvodčí a začne něco prudit. Něco že to není nákladní vlak a že budu muset vlak opustit. Pak odešel někam do pryč. Situaci hned řeším a dávám igo na hajzlík. No a je klid. Průvodčí už si ani nevzpomněl, a tak stačí říct asi sto lidem obsazeno, a je to v oukeji. Rychlík drtí kilometry a já nějak usínám v uličce. Budím se akorát na přestup přesně ve 20:04. Vystupuju a ptám se kudy, že to mám jít na Letohrad. V podchodě mi uklizečky odpoví: ,, Jo hošku to musíš rychlíkem do Ustí nad Orlicí“. Kurva!!! A kdeže to jsem? ,,Česká Třebová“! Nasprintuju zpátky do rychlíku a jedu na další stanici. Uff! Ještě že to neujelo. To byl poslední vlak, co tam ten den jel. V Ústí přesedám. Tam je průvodčí celkem v poho, a tak jedu až do Letohradu bez problémů. V Letohradu nasedám na mega vlak, u nás se to mu myslím říká Karlovická střela, ta co mění úmyslně stojící na neúmyslně sedící či ležící. Fajn je, že vlak, no spíš jeden vagon, je nacpaný až k prasknutí. No alespoň nemám kam spadnout. Průvodčí mi odfrkne při nástupu, že tu s tou lodí nemám co dělat, a tak předstírám, že neslyším. Průvodčí to po několika marných pokusech vzdává. Jízda je celkem v pohodě. Vagon se na výhybkách zmítá jak já při třech promilích na tanečním parketu.

        Vystupuju v Sopotnici a čumím kde to vlastně jsem. Někde v poli, ve kterém je cedule zastávka Sopotnice. Nikde ani živáčka a slečna co taky vystoupila zmizela kdesi v dáli. No nic, prostě půjdu po polnačce. Nějak tam dojít musím. Tak trochu přemýšlím, jestli v Čechách nejsou třeba Sopotnice dvě. No snad ne. Po půlhodinové procházce docházím do vesnice. No paráda, už jsem asi tu. Teď jen najít playspot. V takových kotěhůlkách to může být tak trochu problém. Slyším nějaký tajemný zvuk. To bude určitě ono. Jdu cestou dolů za zvukem a po dvaceti minutové chůzi docházím ke zdroji zvuku. Kurva!!! Kombajny!!! No paráda, tak teď už aspoň vím, kde tu mají kombajny. Kdyby tu aspoň byl někdo, koho bych se zeptal. První človíček, kterého vidím je nějaká buchta v okně a vykuřuje. Hned se ptám, kde se tu pádluje na lodičkách podobného typu, co mám na zádech. Trochu znejistím, když mi řekne že tu prý není ani žádný rybník. Naštěstí pochvíli přichází asi její nabíječ a ví přesně o co jde. Říká, že prej je to ještě pěkná štreka nahoru. A tak po další půl hodinové procházce docházím k playspotu. Tam už vidím nějaké ty výpitky a známé tváře. Dávám jedno rychlé pivko a jdu spát. Jsem z té chůze nějaký hotový.

         Podle pomuchlaných obličejů i páteční večírek stál za to. Ráno dojíždějí ještě ti, co to večer nestihli. Ráno zas nějaký ty procedury jako přihlašování a pozdravení s kamarády. Přemýšlím, že se přihlásím i do singlů, i když jsem na tom v životě neseděl, sorry neklečel. Tak sockuju od Davídka něco od liquidu .Dokonce mi půjčil i nějaký namáklý pádlo. Prostě je to moc hodný klučina. Říkám si, že to je určitě to samé co na kajaku, akorát mám jenom jednu plácačku místo dvou. No omyl. Je pravdou, že poprvé zvedám asi na popáté. No nic zkusím to podruhé. Nějak mi spadla šprajda a nabíhám si na krysu. Akorát se z toho musím nějak vykurtovat. Už plavu. No dobrý, to budou aspoň závody, a to jsem ani nenajel do válce. Na závody ale vičenžuju delirko a to se trochu líp zvedá. A už je to tady mojich 45 sekund nekontrolované sady. Začínám se snažit najet do válce přes ruku, no a vono to nejde. Převracím se a snažím se zvednout. Sice mi to moc nejde, ale na popáté to nějak zvednu a jdu na druhý pokus. Najíždím do válce paráda. Splitwheel (asi) a zas pořádný nádech a nějak to zvednout. Druhá jízda byla obdobná, a tak končím na nejlepší pozici, na kterou jsem se kdy dostal. Krásná 10. Obrovská radost. Akorát škoda, že pode mnou už nikdo nebyl. Kajak už je v pohodě, akorát se mi moc nepodařilo zajet, ale co nejsem tu proto, abych se nervoval z nějakých výsledků. Jsem někde u dvacítky, prostě v pohodě. Mezi závody probíhá doplňková disciplína o největší držku ze skokánku. Tak to zkouším pozadu na hlavu, ale nevyhrál jsem. Byli tam i větší držky. Za holky to vyhrála Hanka se svou enormě luxusní držkou a následnou krysou.

        Navečír začíná kalba. Panáková smršť ze startu mě trochu rozhodila. Zajímavé byli i večerní disciplíny, jako házení lodí do rybníka. Ráno se probouzím vedle Ríšového modrého transportéra a někdo na mě z kufru klepe, jestli mu neotevřu.V kufru se před chladem večerní noci schovával mamka s podivně vyhlížející žlutou tekutinou v plastové lahvi. Vystupuje ven z kufru. No prej kufr nejde zevnitř otevřít. A ptá se mě, jestli nevím co je to největší peklo. Odpovídám, že nevím a on na to: ,, Jo když se chce člověku kurevsky chcát a musí ještě vypít půl flašky minerálky. Nedělního finále jsem se kupodivu nezúčastnil.Zajímavá byla taky tombola, kde se nedávaly ceny ale papírky, kde je napsáno, co kdo vyhrál. No šak to znáte, takové ty Vánoce bez peněz. A proč? Protože se ceny zapomněly v Praze. Ale taky dobrý, aspoň se člověk na tu cenu víc těší. Já jsem vyhrál popruhy. Ještě že jsem si kupoval minulý měsíc nové. Nakonec už jen velké loučení, zatlačit slzu a za půl roku zdarec. Zpět jedu s Ríšou a s Mamkou, kteří mě vykládají v Hranicích.Na Vsetím dorážím o půl deváté, ale potkávám kamaráda, kterého jsem už dlouho neviděl, a tak docházím domů až v jednu. Prostě hustá akce.