FRANCOUZKÁ PULP FICTION
text: Ivana
I love you, Pumpkin!
I love you, Honey Bunny!
Everybody be cool, this is a robbery!!!
Ne, to fakt ne, to jenom sedíme v zavřeném kempu na kterém je nápis OUVERT, což prý znamená OTEVŘENO. Je skoro půlnoc a my se tu pod šíleně vonícími akáty zotavujeme po dlouhé cestě a přemýšlíme, kde že ta Ardeche vlastně je. Jsme v jižní Francii, je skoro polovina května a konečně začala dlouho plánovaná akce „Ardeche a přítoky“ Ráno řeku nacházíme hned za kempem a vody je tu jako v Bečvě někdy v létě. Podle informací zpočátku nevrlého kempaře je to od Pont d`Arc kaňon Ardeche sevřenější a vody tam prý bude dost. Takže přejíždíme kousek po proudu a před Pont d`Arc nasedáme na 26 km WWI-II jak praví mapa získaná v kempu.
Počasí nepříliš letní, sice teplo, ale zatáhlo se a za chvíli prší. Přírodní vápencový most je krásný a kromě nás si ho užívají i všichni ti studenti na deblovkách vybavení povětšinou tričkem, plavkami a jakýmsi tušením, že plout se má směrem po proudu. Občas přichází v kaňonu zúžení a nebo meandr a s ním i peřejky na hraní pro nadržené kajakáře a deblovky tu bojují se živlem a pořádají rozplavby. Plavba plynule pokračuje a v kajaku tuhnou ruce, nohy a záda. Míjíme tábořiště kde studenti končí a zjišťujeme, že jsme teprve v polovině. Navíc se řeka místy mění na regulérní olej v kaňonu, a tak jiná zábava než obhlížení skal a převracení lodí se sundanou šprajdou není a závěrečné kilometry jsou opravdu hardcore. Pak už ale vidíme, že se kaňon otevírá, nalevo domečky na skalách a za nimi velká zátoka a nad ní na břehu – hurá – náš tranzit. Galeje skončily, s Gábi dáváme podle Růžova příkladu koupel a pak pohoda na skalách nad řekou a „Lonesome Town“ nám už hraje na dalším přejezdu.
S momentálně vysušeným krajem kolem Ardeche jsme skončili. Míříme do snad vodnatější Provence. Přespíme na odpočívadle pro karavany a ráno spěcháme, jen abychom už byli na vodě. Buech a jeho mladšího brášku Petit Buech jsme prohlídli od mostu až po nástupní místo, protože hlavní cesta vede kolem. Je nádherný jarní den, kolem skal krouží větroně a my si užíváme řeku jako vystřiženou z učebnice jízdy na kajaku.
Motýl prohlásil, že tolik bab na vodě nepamatuje – je nás 5 na 3. Kroužíme z vracáku do proudu a z proudu do vracáku kolem Pytláka, skáčeme ze starého římského mostu a nad městem vylézáme na pláž s ohlazenými balvany. Pod platany balíme, nakládáme poněkud přiopilé cyklisty a začíná jeden z nezapomenutelných tranzitových večírků.
Chvíli hrají Beatles, ale „ only one who could ever teach me was the son of a preacher man“ za chvíli zase vítězí a petky s červeným se pomalu vyprazdňují. A pak jedeme kolem jezera. Dlouho. A jsme tady. Na nejkrásnějším tábořišti. Poloostrov s výhledem na kopec kde krouží paraglidisti, křemeny v břidlici na pláži, plavání v modré vodě, freestylový trénink na Igu, k večeři Tonckovy nesmrtelné špagety a pak ohníček. Romantika jak vyšitá. Jen k ránu zas troubili nějací jeleni.
Vyrážíme na Ubayu, která je jednou z hlavních zdrojnic tohoto jezera. Přijíždíme do Barcellonette a procházíme chvíli město, ale soutěska čeká a tak zastavujeme u cedule smetené vodním proudem a elitní jednotka vyráží do soutěsky. Nejdříve velké prohlížení, je tady pár nepříjemných míst, například to se stromem, ale nakonec to chlapci dávají skoro s prstem v nose.
U cedule se přidává raft a kajaky a my svážíme auta dolů ke kontejnerům s tříďákem – nejlíp se tu parkuje. A za slabé dvě hoďky už se dozvídáme komuže dnes připadne cedník za krysu a s večerem mizíme na palouk u řeky, kde si povídáme strašidelné historky.
„Whose motorcycle is this?“
„It’s a chopper, baby…“
„Whose chopper is this?“
„Zed’s.“
„Who‘s Zed?“
„Zed’s dead, baby, Zed‘s dead.“
A máme tu KRITICKÝ den. Motýl je nemocný, nebo to aspoň zdatně předstírá, Tondu bolí zuby a jen co zabalíme, začíná lít. Stoupáme podél potoka Bachelard, přítoku Ubaye až k mostu se zábradlím napravo z roku 1901 a zábradlím nalevo z roku 1902.
Tahle voda není nic pro nás a vysazujeme opět elitní skupinu a zbytek se dělí na cyklisty, fotografy, cyklisto-fotografy, řidiče a prachobyčejné kopraře.
Holky vyjíždějí až do sedla, Toncek stíhá skoro totéž ačkoli má za sebou i vodu a když se dole sejdeme je už v plném proudu i petaque na pravém francouzkém petanquišti. Pak ještě jednou zpátky do údolí Ubaye, proti proudu až do sedla, ze kterého šílenci sjíždějí na kole a my ostatní jedeme do černých mraků v údolí Guilu. A co nám asi hraje na večírku?
A už to vidíme -.u..á, tady je ale vody! No, zítra to bude veselé. Chateu de Quieras nás vítá zavřeným kempem s přenádhernou stříškou a tak máme prostor pro pokračování večírku. Jen Růža nepokračuje – má večerní kocku.
Ráno je chladné a krásné, jen poněkud zkalené jakýmsi točením hlavy téměř neznámého původu. Zřejmě opojný horský vzduch.Vyjíždíme kus proti proudu Le Guilu a na horní úsek, který vypadá vcelku snadně nasedá banda už v poledne. Čekáme v borovicovém kempu, na pláničkách tu jsou zelené kameny – prý hadce, říkali odborníci.
Pod kempem je Guil poněkud industriálního charakteru a dráty, armatury a jiné lahůdku se díky úpravám břehů a cesty vyskytují ve vodě poněkud častěji než je zdrávo.
Tony a Skip vysedají, my naopak vytváříme babskou raftovou posádku s Míšou a před soutěskou nám mají být přiděleny ještě další dva motory. Při nafukování raftu jsme ztratily redukci. A to nás mělo varovat. Nabíráme sice dva motory, ale tím pádem jsme přetíženi a když na začátku soutěsky posadíme raft na kámen, prdne dno a už to lítá. Někdo vyskočil, někdo vypadl a plaval, někdo si nevšiml že dno prdlo a jel dál. Poněkud otřeseni, ale všichni v pořádku se nacházíme (samozřejmě) na té nesprávné straně soutěsky a tak nezbývá, než se nějak dopravit naproti. Ještě že máme safety kajakáře - Růžu a Pytláka. Za chvilku už se celá posádka nešťastného plavidla vozí na házečce.
Zbývá jen sbalit raft a nahoře na cestě ocenit heroický Františkův výkon – vydrápal se ze soutěsky z raftem na zádech. Pak hygiena v Guilu a zpátky pod stříšku. Zítra nás čeká Durance.
Ráno krápe a tak dáváme topinky a balíme. Zastavujeme na hrázi prohlédnout konstrukci zdejší přehrady a taky u výživné Trojkombinace a za chvíli okukujeme slalomku na Durance. Vody kvanta a tak říkáme radši ne a míříme na Guisane.
Chvíli se motáme kolem a u rybníka a zavřeného kempu zjišťujeme vodní stav. Prší a co chvíli i zahřmí a tak se většina výpravy rozhoduje, že tuhle „troječku pro všechny“ tentokrát nemusí. A tak stojíme na louce s divokými narcisy a koukáme jak kluci mizí mezi větvemi.
Za chvíli to sešplouchli, voda ještě stoupla a my se teď za stálého deště rozhodujeme kam dál. Vodu je tu pro změnu moc a zataženo na dalších 14 dní. A tak nakonec začíná být jasné, že Francii zamáváme a vydáme se do Piemontu. A tímto rozhodnutím začíná slovy Sonina deníku „MEGAvečírek v autě“. „Captain Kangaroo“ hraje nejmíň 5x za sebou, a podle toho to taky vypadá - Motýl dostává hadicí přes zadek, blíží se tma a prší, všichni jsou „na šráky“ Toncek vykřikuje něco o squattech, Růža skáče na střechu tranzitu po způsobu Tarzana a je setřen stěračem z předního skla. Takže deset večer, tma jak v měchu, v údolí Sesie sice jsme, ale úplně ožralý Motýl tápe a místo kde spali před pěti lety nenachází. Pokusně tedy zahýbáme po šipkách slibujících rafting a projíždíme pod otevřenou závorou. Nacházíme kemp s prázdnými a ostříškovanými karavany, sprchami s teplou vodou a záchody – přesně jak měla Soňa slíbeno. Ráno zjišťujeme jak je tu krásně když svítí slunko.
Nejdříve vyhlídková jízda – prohlídka pětkových úseků Sesle a Sermenza. A pak už sjíždíme pod most nad Varallem a pod jezem nasedáme na spodní úsek Sesie poněkud záhadné klasifikace II-III-IV. První tři těžká místa všichni kromě elitní skupiny přenášejí ale pod ošklivě vypadajícím jezem už se musí dobře najet a tak poměrně dramaticky přejíždíme řeku nad dalším těžším místem. Gábi je při zajíždění do vracáku stržena zachraňujícím Motýlem do hlubiny. Dále už nic zlého nečeká, i když se to po těch pastech nahoře moc nechce věřit. Řeka má hodně vody a přelévá se ze strany na stranu ve valounových terasách a občas se blýskne těžší peřejkou. Pod jednou z nich zastavujeme protáhnout nohy na romantické pláži – zvuk sbíječky z protějšího břehu nám nemůže zkazit idylu. Funguje tu i vysílačka a tak se domlouváme s Mirou u mostu a za chvíli nás už Sesia propouští zase na souš.
Balíme a opouštíme nádherný jarní Piemont. Zase tu voní akáty, ale nás zítra čeká Noce a od té nás dělí dlouhý přejezd. Večeři uvaříme na dětském hřišti pod platany a kupodivu se dnes ani nekoná večírek. Šplháme se do se sedla, je půlnoc a za chvíli v Dimare zjišťujeme, že známé místo na spaní bylo zrušeno a kemp je zavřený. A tak nezbývá než přespat na odpočívadle nad slalomkou. Rekord v době zalehnutí téměř padl. Jsou dvě hodiny ráno a vstávat budeme jako vždy – v sedm. A tak jsme na Noce brzy a nasedáme asi 6 km nad slalomkou na úsek obtížnosti II-III úderem desáté. Vody je dosti, proud rychlý a tak brzy potkávám krysku příbřežní a pak druhou, to už jsme skoro v cíli. Musím se dostat na druhou stranu pro loď. I když mi po delší rozplavbě moc do smíchu není, přece jen se musím smát, když vidím tři borce s házečkama zamotanýma do sebe. Nakonec mně Růža převeze za Spuntem coby kotvu a zatímco kluci rozmotají házečky a plují vstříc slalome, vydávám se úžasnou alpskou loukou na silnici. Nádherná procházka.
Přejíždíme na stanoviště raftařů, odchytíme zbytek a údolím Val di Sol se vydáváme na cestu domů. V Bolzanu nakupujeme a zatímco já si užívám první kilometry za volantem tranzitu, ostatní zahájili večírek. Chceme spát na Chemsee, ale nakonec se rozhodujeme zatáhnout to až do Čech, protože zítra je neděle a na nedělní oběd chtějí jít všichni do české hospody. A tak jedeme a jedeme a když přejedeme hranici, pustíme pro změnu Pulp Fiction. Míříme do Krumlova a proti proudu Vltavy až na Pískárnu, večeříme grilované utopence a v šest už jsme vzhůru. Tak ještě oběd ve Velké Bíteši, poslední Pulp Fiction, poslední objíždění pruháče 2x a už nás vítá napajedelská loděnice. Vyfotíme se jaké jsme jedničky, hodíme do vody Monču protože má svátek a -ČESNEK- a domů.
The path of the rightenous man is beset on all sides with iniquities of the selfish and the tyranny of evil man. Blessed is who in the name of charity and good will shepherds the weak through the valley of darkness, for he is truly his brother’s keeper and finder of lost children.
And I will strike down upon those with great vengeance and with furious anger those who attempt to poison and destroy my brothers. And you will know that my name is The Lord when I will lay my vengeance upon thee!
BANG! BANG! BANG!