Elba

text: Ivana

Místo poklidného odjezdu nám Jarek oznamuje, že bude mít alespoň hodinové zpoždění a je to prý vážné.Čekáme slabou hodinku a půl a marně si u vína lámeme hlavu, co se mohlo stát. A už je tady – asi po 60 km jízdy směr Livorno se konečně dovídáme příčinu. Jarek musel těsně před odjezdem opíchat tři sta prasat – prý se brodil v krvi po kolena, ale odběry stihl za dvě hodiny – no prasečí mor, je prasečí mor. Na dálnici se mu smůla pořád lepí na paty – povozí nás cestičkami kolem Grazu – škoda že si to teď v noci moc neužijem. K Tarvisiu dojíždíme na rezervu a za vydatného modlení zjišťujeme, že minimálně na 40 km vydrží. Cestou do Livorna kufrujeme ještě jednou, nějak jsem se zakecala u Bologne, ale nakonec nás odpolední slunce vítá v maríně Piombina, olovnatě znějícího průmyslového města – Marina di Salivioli na jejíž plážičce vykládáme kajaky. Po setkání a pokecu s partičkou seakajakářů (samozřejmě Čechů) kteří se zrovna vracejí z Elby domů jsme vyrazili se severovýchodem v zádech do metrových vln. A jedem „jako vždycky“. Původně to mělo znamenat pohromadě, ale závodníci vyrazili napřed a já je před každým průjezdem plavební dráhy trajektu svolávám dohromady abychom byli aspoň trochu vidět, protože se těch ocelových oblud fakt bojím. Nicméně vítr fouká krásně do zad a tak jsme za hoďku čtyřicet na ostrově. Ochladilo se, protože sluníčko už se koupe v moři a vítr nezeslabuje. Ještě jedna malá kulturní vložka s pokusem o přistání a prvním testem pumpy a za nejsevernějším útesem už nacházíme jakžtakž chráněnou zátoku. Ovšem jediný rovný plac na večírek a na spaní je na betonové střeše starého bunkru. Večírek končí už v půl deváté, kdy odpadají poslední vytrvalci a mírně šumivé André má ráno bez bublinek stejně poněkud lepší chuť.

Sluníčko a severní vítr nás po ranní koupeli mezi medúzami vyprovází k Portoferrariu – Železnému přístavu. Cestou je vidět červená, na železo zajisté bohatá skaliska a rozsypaný kostkový cukr o rozměrech 3x3 metry. Na svačinkové pláži s vrstvou řas nacházíme první artefakty – tiskátko se sněhulákem a malou mořskou vílu, obojí do hladka omyté příbojem. Míjíme místo Napoleonova vyhnanství a na obídek stavíme v Capo Bianco – hrubý zářivě bílý písek dělá jménu čest. Alab se pokouší eskymovat plnou loď a nějak se mu nedaří otočit kajak pod vodu. Zpátky je to OK.

 Sever zesílil a my pokračujeme přes nechutně fotogenický Capo di Enfola až do vyhlédnuté zátoky. Na pláži nás vítá pěkně tlustá vrstva suchých řas, ve které se spí jako v peřince. Ráno zase koupačka a hladina je jako zrcadlo. Koukáme na rybky, do přilby lovíme medúzu zvanou „volské oko“ a protože včera došlo červené, zastavujeme na oběd v příjemném jachtařském přístavu – Marciana Marině. Městečko zdobí bílé sochy mořských bytostí a víno nám zde prodají ochotně, třebaže siesta už začala. Tak otestovat alespoň jednu značku a zpátky do lodí. Capo Andrea má ostré útesy plné ježků a jiných zajímavých mořských potvor. Ale pány spíš zaujala část nad vodou, sloužící jako top-less opalovací prostor. Stáčíme se pod bílým majákem na jih a po pravoboku se vynoří Korsika. Kopírujeme západní pobřeží Elby, které tu nejprve zešedivělo a pak úplně zčernalo. Slunce vyhřívá tmavé pláže a když konečně za Pomonte najdeme jednu jen částečně obsazenou naturisty, neváháme a kotvíme. Chlapi vaří (jako obvykle výbornou) večeři. Ještěže jsem si hned od začátku uhájila chlapskou porci – Jarek totiž něco bručel o zpomaleném ženském metabolismu a nižší spotřebě karbohydrátů. Po večeři se usazujeme na vyhřátých oblázcích u svíčky a probíráme různá zajímavá témata až téměř dojdou doplněné zásoby. Zbyšek usíná ve své oblíbené pozici „mrtvý sádrový trpaslík“ a já si jdu zaplavat do světélkujícího teplého moře. Pak si lehnem pod hvězdy a matně si vybavuju že s Alabem kecáme a zpíváme dokud se vysoko na obloze neukáže Orion. A to je teď na podzim fakt hodně pozdě.

V noci se vítr změnil na jižní – čeká nás přece jižní část ostrova. Vlny jsou o poznání větší a útesy divočejší, tak se mažem schovat kousek do zátoky. Brzy zjišťujeme, že jsme včera při hledání vhodné místa k táboření zapluli poněkud dál než jsme si mysleli a tak když se nám podařilo minout potopený vrak v malé hloubce, koukneme se alespoň do příbřežní jeskyně. Na obědové pláži jsem první. To se mi ještě nestalo. Asi mně nechali vyhrát. Jedno víno ještě zbylo a další město je za bukem, tak ho vypijeme a po koupání hurá pro další. Vlnky šplouchají dobře k metru a směrem po větru to moc příjemné není. Zkouším surfovat, ale ty pěkné vítr stejně rozbíjí. V přístavu obligátní hledání „supermercado“, košík flašek, kanystry vody a jedem dál – začíná oblíbená večerní story – „zapádlujeme za tamten útes a zakempujem“. Navlíkla jsem bundu a dobře jsem udělala. Nic se nám nedaří najít. Uzoučká příbojem omývaná pláž se nám moc nelíbí, řve to tady jako někde v pekle. A tak nezbývá než pádlovat další kus a s šerem zaplouváme do zátoky ve které kotví jachta a vytahujeme kajaky na jemný žlutý písek. Večeře je dneska opět zasloužená a utahaní jsme všichni, takže večírek do devíti a spát.

Ráno jsme kolem kajaků našli stopy a poté co Jarek uznal, že od kočky nebudou, proflákne se, že jeho bílá krysénka, kterou vozí na palubě mu v noci utíká.

Na naší pláži přistává paraglidista a je na něm vidět, že si ten stabilní jižní vítr fakt užil. Sbalíme svých pět švestek a alou na moře. Brzy zastavujeme na chráněné plážičce, šnorchlujeme a lenošíme. Když se nakonec zvedneme a zamíříme hlouběji do zátoky (tentokrát kupodivu dochází voda) zjišťujeme, že moc „vodnatě“ to tady nevypadá. Všechno zachraňuje Motýl, do kterého se v kempu zamilovala černoška, darovala mu balenou vodu a ukázala, kde nabrat kanystry. Je odpoledne, tudíž vhodný čas na vyhledání „něčeho za útesem“. U ostrůvků Gemini se vlny zvětšují a vítr zesiluje tak, že začínám polykat trochu na sucho. Tohle jsou obři cestující velké dálky, pozdravy někde až od afrických břehů. V úžině mezi ostrůvky je silný proud a skalnaté pobřeží se nepříjemně přiblížilo. Za chvíli se začínám bát. Alab se mi místy schovává za vlnami a na útesu se v šikmých paprscích pod mraky vynořuje stará rozbitá příbřežní továrna na zpracování železné rudy. Magické, přízračné místo. Vlny vysoko vystřikují na útesy a Alab se rozhodl, že už to nevydrží a jde se vyčůrat. Naštěstí nakonec sám rád musel uznat, že tady nevysedne, natož aby v tomhle surfu na skalách nasedl. Aspoň úspěšně testuje bažanta, kterého získal darem od Motýla. Přeskočíme ještě pár dvoumetrových vlnek a s překvapením zjišťujeme, že závodníci tentokrát dodrželi slovo a za tímhle útesem opravdu zastavili. Jsme v zátoce Calamita. Je tu obrovská rozlehlá pláž posetá různobarevným kamínky a skalisky, je nádherné večerní světlo a vlny se zmenšily na zábavný metr – co si víc přát. Zbyšek chvíli dráždí moře kamerou a po mých úspěšně zlikvidovaných hodinkách to odnáší i kamera. Chvíli po přistání začínáme všichni s ohnutými zády hledat nádherné modré a zelené kamínky – azurit. Skaliska kolem jsou zaručeně ze železné rudy – točí střelkou kompasu a příšerně rozhazují signál mobilu. Nacházíme spousty naplaveného dřeva a v černém písku taky pole mořských narcisů. Schovaní za skálou děláme svůj první seakajakářský oheň. Je nám skvěle.

Ráno jdou kluci prozkoumat továrnu a vracejí se se sbírkou zajímavých kamenů – naše lodě zase pořádně ztěžkly.

Míříme vstříc osídlenému východnímu pobřeží a hleďme, hleďme vítr se pomalu mění na jihovýchod. To je překvapení! Stavíme na pláži s obrovskou žílou křemene a zjišťujeme, že se tu provozují i lezecké sporty – kdesi vysoko nad námi je vidět několik orezlých borháků.

Porto Azzuro nás očekává a jsme tu. Přístav je klidný, azurový a plný drobných rybek. Ale všechno je tu trochu moc turistické a tak se po vyhledání vzdáleného zdroje vína a jednom kafi na zahrádce vydáváme hledat nocleh „ za tamten útes“. Vše probíhá klasicky – plujeme dlouho, je to tady už hodně civilizované a s večerem nakonec nacházíme zajímavé místo na malé pláži mezi ostrůvkem a pobřežím. Večírek se odehrává ve spacáku u svíčky a spíme vedle svých milovaných kajaků, moc místa tu není.

Ráno jde Jarek na ryby a my po snídani uleháme znova na sluníčko a spíme – času dost. Nejdříve ale nakrmíme racky – to aby nám Neptun neposlal nějakou ošklivou bouři a vyluštíme tajemství trolích ocásků.

Za rohem nás čeká Rio Marina – nejelbštější ze všech přístavů na Elbě. Je tu mineralogické muzeum, jachetní přístav kam nás Zlíňák pozve na návštěvu svojí Isabel a siesta tak dlouhá, že musíme čekat 4 hodiny, než se dostaneme k vínu. Čekáme na jachtě u slivovice, na vrakáči lodí, v úzkých uličkách, kde běhají vypasení kocouři a babky s dědkama drbou sousedy u sklenky bílého vína.

Navečer se zatahuje a my se chystáme dojet k jediné sladkovodní laguně na ostrově – má v ní prý být léčivé bahno. Vítá nás ale ošklivé místo s vysokým plotem ohrazujícím jezírko jedovatě zelené břečky – a vstup je několikrát důrazně zakázán. Hm, moc se to nepovedlo, tak honem najít něco „za tím útesem“.Už se totiž stmívá. Na pláži u další zrušené továrny jsou dva solidní přístřešky – zavřená plážová hospoda a tak vytahujeme židličky a vytváříme idylu. V noci ji trochu kazí vichřice, která všechno s rachotem odfoukává do tmy. Alaba sice hluk nerušil, zato ho okusovaly myši.

Změna počasí mi dost nasadila brouka do hlavy, protože po včerejší olověné a klidné hladině v Toskánském zálivu není ani památky. Teď ji čeří silný severovýchodní vítr a ráno přichází dokonce bouře s deštěm (prvním na Elbě). Je vidět, že na moři se vlny s bílými čepicemi zalamují a já se chystám na trajekt. Jsem rozhodnutá odpádlovat do Cava odkud jezdí trajekty Toremar, jejichž jízdní řád mi poslal můj přítel na telefon.

Vyplouváme, už je po bouři. Mraky sviští pryč. Kluci mně přesvědčují, že trajekt je blbost, prý to půjde. Nechám je odpřísáhnout, že mi neujedou a vyrážíme na desetikilometrový přejezd. Dokud je slunce za mraky, vítr je ještě přijatelný. Jakmile ale vykoukne, musíme bojovat. Trajektů jezdí podstatně méně než cestou na Elbu, strach z nich mám ale pořád. Jednomu se motáme doslova před přídí, nakonec kousek jedeme zpátky aby nás nepřejel. Kluci (až na Motýla) drželi slovo a tak makáme 4 hodiny přejezdu společně.

Když konečně vidím špičky stěžnů v zátoce odkud jsme vyjeli, je to sice ještě třičtvtě hodiny otravné dřiny proti větru, ale zároveň si užívám poslední letošní sůl zasychající na tváři.

Slunce svítí a všechno je tak jak má být.